Norsko. Letiště Trondheim. Po kolikáté už? Po páté za posledních sedm let. Vždy na kole, ale tentokrát poprvé na těžko, bez podpory auta nebo busu. Přemýšlím, čím mě ta země vábí a láká. Oblé prvohorní hory se sporou vegetací hojně pokryté barevnými mechy a lišejníky, členité skalnaté fjordy, průzračné moře. Sytě červené dřevěné domky s bílými rámy oken a dveří, ale i domky šedé, modré, okrové, ty novější s velkým oknem až k podlaze, které je bez záclon a bez závěsu, aby světlo mohlo dovnitř a ti uvnitř mohli dlouho do noci pozorovat okolní krajinu. K odpočinku pak terasa s lehátky pro vzácné teplé sluneční dny. A pak svoboda, která dovoluje toulatse ve volné přírodě bez předem stanoveného itineráře. Jen tak, podle momentální nálady, protože slunce v létě nezapadá.

Červen, červenec 2014