Řecko

rec2013vyb-013

Září, říjen 2013, zájezd s Alpinou

Tudy kráčela historie – říkáte si, když projíždíte Řeckem. Památky z doby pár set, ale i tisíc let před naším letopočtem vidíte na každém kroku. Prvotní nadšení z toho, že se dotýkáte dávné minulosti, pro kterou byste v historických archivech marně hledali záznamy, se změní v úžas nad vyspělostí této civilizace. Civilizace, která byla v rozkvětu v době, kdy na našem území se rozvíjel matiarchát doby kamenné.

Můj největší odvaz s Alpinou

Dnes začínáme dvoudenní výstup na Olympus. Pěšky. Osmnáctset výškových metrů nahoru a pak zase dolů…

„… a předloni to jeden borec sjel na sjezdovém kole a dole byl už v jedenáct.“

To neměl průvodce říkat. Mozek okamžitě začal šrotovat. Jestli je to sjízdné na sjezdovém, tak se to určitě dá alespoň ze tří čtvtin na horském. Alespoň se dolů povezu a ušetřím kolena.

„Hele Robe, dalo by se vytáhnout kolo z vleku?“

„No jisté, není problém.“

Vystupujeme na parkovišti v nadmořské výšce 1.060 m, balím si věci na kolo, spacák do baťůžku, nějakou mikinu, a vyrazím s kolem za skupinou. Díky euforii a kousku rovné pěšiny dojíždím čelo skupiny. Cítím se ve formě, tlačit kolo nebo ho chvílemi nést mi nedělá žádný problém. Skotačím s kolem přes pařezy, schody a terénní nerovnosti, a cesta vesele ubíhá. Mám za sebou 300 výškových metrů. Lide, kteří mě míjejí mě povzbuzuji, říkají „respekt“, někteří nevěřícně kroutí hlavou, mnozí se dávají do řeči. Trochu zpomaluji, začíná nastupovat únava. Dnešní převýšení je 1.000 m. V polovině si dám pauzu a něco zakousnu. A stoupám dál, opět jeden rovný úsek. Nasedám na kolo a svezu se. „Máš to trochu podhuštěné!“, volají na mne kolegové. Ale kdo by se zdržoval foukáním, když je to taková výzva. Dalších 100 výškových metrů a další rovinka. A buch a zadní kolo jede po ráfku. No nic, je to sice otrava na druhou, ale náhradní duši mám, tak začínám měnit. Sundat kolo, uvolnit plášť, vytáhnout duši, dát novou duši, trochu nafoukat. Psss, psss. Syčivý zvuk ale nejde od pumpičky, ale z druhé strany duše. Je proražená. Jak je to možné nechápu. Pichlé duše zásadně vyhazuju. No nic. Vytahuju lepidlo, abych díru zalepila. Osmirkuju duši, připravím si flastr, otevřu lepidlo – tubička je prázdná, lepidlo vyschlo. To jsem to zvorala! A tak mi nezbývá, než schovat kolo do lesa a zbývajících 300 výškových metrů k chatě dojit jen tak, pěšky, bez zátěže. Zítra na vrchol a dolů nejen že se nesvezu, ještě chvílemi kolo ponesu.

Ale byl to super nápad! Škoda, že už ho nikdy nezrealizuji.