Lyžování na Kavkaze

Kavkaz se v posledních letech stal vyhledávanou destinací milovníků volného lyžování. Prašan, terény dostupné i z lanovek, nízké ceny, pohostinnost místních obyvatel. Oblíbená lyžařská centra jsou tu dvě – luxusní Gudauri, a pod nejvyššími vrcholy Velkého Kavkazu ležící skromná Mestia.

Cíl: Mestia

Odlétáme z Prahy v o půl deváté večer. Letíme na východ a přes tři časová pásma. Není se tedy proč divit, že po třech a půl hodinách letu jsou v Kutaisi už tři hodiny ráno. Alespoň nebudeme pokračovat v cestě v noci. Letiště v Kutaisi je malé, asi jako v Mošnovně. Letištní autobus nás veze k hale, otevírá dveře, ale ven nás nepustí. Opatření proti zavlečení koronaviru. Letištní policie nás pouští po čtyřech, před halou je nám bezkontaktně změřena teplota a pak až pokračujeme k pasovému odbavení. Odkud letíte a co tu budete dělat? Vyzvedáváme si svá zavazadla a opouštíme hlídaný prostor letiště. Naši místní průvodci nás už čekají. Mirian a jeho bratr, v jejichž domě budeme příští týden bydlet. S naloženými letištními vozíky domanévrujeme až k jejich zaparkované dodávce, bílému Mitsubishi Delica. Trochu nás překvapí, že řízení má na levé straně. Že by se v Gruzii jezdilo vlevo? Nene, jezdí se vpravo, ale hodně aut (starších) je sem dováženo z Japonska, takže volant vpravo je zde běžný. Delica je starší, omšelá, píská přední kolo a my si nejsme jistí, zda dojede až do Mestie. O kvalitách tohoto vozu se ale budeme moci ještě nejednou přesvědčit.

Do Mestie, místa našeho pobytu, je to asi 230 km. Nechce se nám věřit, že cesta bude trvat pět hodin. Ale stane se tak. Kupodivu i mapy.cz dobu jízdy spočítají správně. I když zpočátku jedeme asi sto kilometrů severní části Kolchidské nížiny, naše rychlost většinou nepřekračuje 60 km/h. Rychlostní omezení dodržují téměř všichni, i v noci je často vidět v autech číhající policii. Po sto kilometrech projíždíme jediným větším městem na naší trase – Zugdidi a po dalších třiceti kilometrech u Džvari vjíždíme do hor. Cesta vede údolím řeky Inguri. V místě, kde řeka vytéká ze sevřeného údolí hor, byla v letech 1961–1987 vybudována Ingurská přehrada. S 272&nbs;m vysokou hrází je největší dostavěnou přehradou s klenutou hrází na světě. A další přehrada je plánovaná ve vzdálenosti asi 30 km od proti proudu řeky.

Do Mestie dorazíme kolem deváté hodiny. Protože v zimě je zde oproti létu turistů pomálu, není třeba šetřit místy a mám pokojík jen pro sebe. Sociálku sice máme na chodbě společnou, ale s teplou vodou. Zarazilo nás, že v domě není vybudované ústřední či jiné topení. Při zimě, která zde trvá alespoň půl roku, je to podivné. Možná to souvisí s tím, že elektřina a voda je v Horní Svanetii zdarma. Vláda se tak snaží, aby obyvatelé z hor neodcházeli do měst. V pokojích a koupelně máme teplovzdušné ventilátory, postavené v blízkosti zásuvky, v koupelně třeba i na umývadle. Zdá se, že je to řešení hlavně pro hosty. Jak to mají místní, netuším. Zejména když na chodbě před pokoji jsou okna celý den i noc dokořán, ať mrzne či ne. Zavírat venkovní dveře je tedy naprosto zbytečné.

Domlouváme si odvoz na odpolední lyžování a jsme mile překvapeni pozváním na pozdní snídani, neb polopenze měla začít až večer. Čaj nebo káva, podle toho, co si uvaříme, bílý chleba, bílý sýr, pohanka, třená buchta, ale hlavně chačapuri, kynutá placka plněná sýrem.

Na prkno!

Lyžařská střediska jsou v okolí Mestie dvě. Přímo nad Mestií Hatsvali a dvacet kilometrů vzdálené Tetnuldi.

Hatsvali je menší středisko, lyžuje se ve výšce 1860 až 2340 m, jsou tu jen dvě lanovky u sjezdovek, sjezdovky jsou obklopeny řídkým lesem a musí se k nim z Mestie dojet autem nebo lanovkou. Tuto možnost si necháme až na konec týdne nebo na nepříznivé počasí.

Středisko Tetnuldi je pod stejnojmennou horou Tetnuldi (4858 m), jejíž trojúhelníková stěna je z nejvrchnější stanice lanovky téměř na dosah. Cesta z Mestie nám trvá 45 minut a posledních 7 km jedeme po sice široké, ale nezpevněné a dost prudce stoupající cestě, občas pokryté ledem. Naše dodávka Delica bez problémů vystoupá i nejprudší úseky. Dolní stanice lanovky je v nadmořské výšce 2260 m. Lanovky jsou tu čtyři. Tři kopírují hřebínek, který vede k jeho nejvyššímu bodu – hoře jejíž jméno přeložené do češtiny by bylo Poslední zastavení (3183 m). Čtvrtá lanovka spadá do severního údolí. A pak je tu ještě poma směrem na jih, ale ta v provozu nebyla. Celkem asi 6 km sjezdovek. Když to napálíme z nejvyššího místa až úplně dolů, tak to dá 4,7 km. Pro alpské lyžaře nic moc, ale lákadlem zdejších hor je prašan a jízda v terénu, čehož bychom si byli úžasně užili, kdyby se letošní zima podobala těm minulým. Teď jsou už mnohde vidět kameny a skalnaté podloží, občas se přejede přes vykukující nízké azalky. Přesto se nám daří najít pár tras, kde je sníh ještě málo rozježděný, dokonce občas připomíná prašan. Většina plání však je rozježděná a po nočním mrazu zmrzlá. Jezdit mimo sjezdovku se dá až od poledne.

Když odhlédneme od velikosti lyžařského střediska, není poznat, že jsme od naší středoevropské civilizace dva tisíce kilometrů na (jiho)východ. Moderní čtyř nebo šesti sedačkové lanovky značky Poma, skipas s čipem snímaným na dálku, platba kartou, upravené sjezdovky včetně ranního manšestru, ochranné bariéry a značení, tabule s předpovědí počasí i aktuálním lavinovým nebezpečím. Na jedné z horních stanic lanovky je i tester skialpových vyhledávačů. Po sjezdovce se občas mihne někdo ze zdejší horské služby nebo policie na lyžích. A i přes nepříznivé sněhové podmínky je vidět spousta skialpinistů, kteří šlapou podél sjezdovky nebo se vydali na nenáročnou túru bezpečnějším terénem, protože lavinová výstraha byla na stupni 3, v oblasti pod Tetnuldi 4. U parkoviště je velká restaurace a několik stánků s pivem, nealkem a něčím malým k snědku. Pivo za 5 lari, asi 40 Kč. Jen toaleta je daleko a jen zřídkakdy otevřená. Jistí to až do mezistanice lanovek o 430 výškových metrů výš.

Výlet do Ušguli

Svanetie (podobně jako toskánské San Gimignano) je známá kamennými věžemi, které se v této oblasti stavěly minimálně od 9. st. Stejně jako v Toskánsku měly věže ochranný význam v době nebezpečí a svou výškou ukazovaly na bohatství jejího majitele. A stejně jako San Gimignano i svanský komplex čtyř vesnic Ušguli je zapsán v seznamu kulturního dědictví UNESCO. My jsme se však do Ušguli jedeme hlavně na skialpovou túru. Naplánoval nám ji místní skialpový průvodce Peso, hubený šlachovitý chlap, který vypadal dobře na 50, ač mu bylo teprve 30 let. Ten smutek v jeho očích, když jsme mu hádali 35!

Cesta do 45 km vzdáleného Ušguli trvá víc než hodinu a půl. Asfalt končí asi 15 km za Mestii a nezpevněná cesta, po které pokračujeme údolím či spíš kaňonem řeky Inguri, už volá po jarní obnově. Opět se ukazuje kvalita naší dodávky Delica, zejména v závěru cesty, kdy musíme vyjet sice malý kopeček, ale prudký a ještě částečně pokrytý ledem.

Ušguli leží více v centru Velkého Kavkazu ve výšce 2100 m, je tedy naděje, je podmínky pro skialp budou příznivější a že se najde alespoň část sjezdu v prašanu. Plán je jasný. Vystoupat na hřeben Lamalialesgora, kousek se po něm posunout na severovýchod a sjet některým úbočím na jeho severní stranu do údolí horního toku říčky Inguri. Rozpojuji splitboard, lepím pasy a jedeme. Vystoupat na hřeben představuje asi 830 výškových metrů na 3,5 km. Spodní část hřebene je dostatečně široká na to, abychom mohli stoupat širokými serpentinami. Jen úplně pod vrškem se objeví prudké místo, více méně bez sněhu, kde nezbývá než sundat prkna a posledních 30 m vyšplhat po skále s travou.

Uf. Jsme na vrcholu. Vytahujeme svačiny a termosky s čajem a ejhle – překvapení. Peso má pro nás napečeno. Sladké pečivo ve tvaru malých buchtiček z křehkého těsta. Vynikající!

Jsme ve výšce bez několika metrů tři tisíce a po hřebínku postupujeme s původním plánem na severovýchod. A světe div se! V místech, která jsou ve stínu je (téměř) prašan. V to jsme jen tajně doufali. Po kilometrovém přesunu přichází to hlavní – sjezd do údolí. Nejdříve asi 200 m na zkoušku, pak se přehupujeme přes asi metrovou převěj a svahem s 30% sklonem sjíždíme prašánkem až na hranici lesa. Ono přehoupnutí přes převěj bylo trochu dramatičtější. Ve skutečnosti jsem se z ní musela spustit po zadku, protože na skok do té prázdnoty s nohami svázanými prknem jsem neměla odvahu. Les ve spodní části úbočí není lesem, jak ho známe. Je to řídký porost nízkých bříz s větvemi sahajícími až na zem, takže se musíme místy proklestit. Navíc úzké koryto potoka nám nedává mnoho možností k manévrování. Ale nakonec se dokoulíme až do údolí.

Nalepujeme pásy a vyrážíme na čtyřkilometrový pochod do Ušguli. Je už půl čtvrté, je jasné, že do Mestie dojedeme až za tmy. Cesta vede po pravém břehu říčky Inguri a my máme pocit bezpečného terénu. Ale jen do té doby než dojdeme k sněhové barikádě, kterou vytvořila lavinka, která se sesunula z pravého hřebene. Svahy sice nejsou prudké, ale oteplení a sluníčko, které do svahů svítí, je změnilo na svahy lavinézní.

V Ušguli nás čeká zbytek skupiny, teplý čaj a buchta. Sedíme v kuchyni jednoho z novějších domů, gasthausu. Jaké je naše překvapení, když za dva dny vidíme tvář jeho majitelky ve filmu Dede, který zachycuje zdejší život.

Svanské věže

Kdo navštívil toskánské San Gimignano, příjezdu do Mestie chvíli překvapeně zírá. Tolik mu zdejší věže připomínají ty sangimignanské. I jejich účel je zde podobný, ochranný a reprezentační. Většina věží se už ale rozpadla nebo byla zbourána. Ty nejstarší dochované jsou z 6. až 9. století a nacházejí se v Ušguli, což jsou asi 4 vesničky na horním toku řeky Inguri, vysoko v horách Velkého Kavkazu. Vesničky jsou od roku 1993 zapsány v seznamu světového dědictví UNESCO.

V Ušguli jsme byli na skialpech, ale nevyšel čas pořádně si oblast prohlédnout. Tak musíme vzít za vděk věžemi v Mestii. Ty nejstarší tady jsou z 9. až 13. století. Některé chátrají, některé jsou přestavěny na penziony, v jednom objektu je muzeum. Jdeme tedy tam. Samotná věž má pět podlaží a z jednoho do druhého stoupáme po úzkých strmých dřevěných schodech. V čase ohrožení tady našla útočiště celá rodina, tedy 50 až 60 lidí, a to až na 30 dní. Žádná okna, jen malé průhledy. Věž byla vždy součástí obytného domu, kde v časech klidu rodina žila. Vcházíme dovnitř domu a máme pocit, že jsme ve sklepě. Žádná okna, chlad jak v jeskyni, šero jen díky nainstalovanému elektrickému osvětlení. Uprostřed místnosti je ohniště, kolem něj jsou ze tří stran lavice pro muže a hosty, na čtvrté straně je velké dřevěné křeslo pro stařešinu rodu. Sedám tedy do křesla a poslouchám výklad naší průvodkyně ruštině. Přece jen se ten jazyk občas hodí. Stařešina měl rozhodující slovo ve věcech celé rodiny. Rozhodoval nejen o hospodářských záležitostech, ale taky o tom, kdo se s kým ožení a kam bude dívka provdána. Kolem jedné stěny jsou dřevěné stáje. V zimě tady lidé bydleli i s dobytkem, aby využili jejich teplo. V létě byl dobytek na pastvě a rodina se přestěhovala do horního patra domu, kde se přes zimu skladovalo seno. V rohu místnosti je v podlaze vstup do sklepa. Díra s průměrem ani ne metr. Tudy my nepůjdeme. Pro turisty je vybourán vstup z venku. Zima je tady stejná jako nahoře. V zemi jsou dvě zapuštěné hliněné nádoby na pálenku, kousek dál nádoba na med. Kamenné police na maso a sádlo, dřevěné truhly na obilí a mouku. Procházíme do další místnosti, spíš malé kobky. Je to vězení. Vězni zde pobývali jen v noci. Ve dne pracovali. Vězení měly jen velké a bohaté rodiny. Bohatství rodiny se odráželo hlavně ve velikosti věže. Rodina tvořila uzavřenou komunitu. Často měla i svůj kostelík a hřbitov.

Jde se do kina. Dede

Tradice se v horách Velkého Kavkazu držely dlouho. Vypráví o tom film Dede režisérky Mariam Khatchvaniové, který měl premiéru v roce 2017 na karlovarském filmovém festivalu. A měl úspěch. Dostal cenu diváků a Křišťálový globus.

Kino stojí hned vedle našeho gasthausu. Velký plakát kromě názvu filmu oznamuje: „Promítáme každý den. Ve 13 hod., 15. hod., 17. hod. a 19. hod.“ Že by místní byli takovými filmovými fanoušky? Navíc když hrají stále jeden film? Ve čtvrtek nám už zvědavost nedala a rozhodli jsme se rozšířit řady diváků a možná i příznivců filmu Dede. „Je rok 1992. Dina žije v odlehlé vesnici vysoko v gruzínských horách, kde už po staletí vládnou stejné tradice a zvyky. Dědeček jí domluvil svatbu, ale když se z války vrátí pohledný Gegi, Dina se do něj zamiluje a uteče s ním…“ (www.csfd.cz/film/501380-dede) Banální příběh zakázané lásky? Vstupujeme do budovy. Ocitáme se v útulné kavárně, trochu v retro stylu. Za barovým pultem stojí povědomá mladá žena v džínách. Odkud ji známe? Že by režisérka filmu? Objednáváme si kávu či čaj a listujeme v materiálech o filmu. Mladá žena se s námi dává do řeči a ze stolíku nám podává karlovarskou cenu – Křišťálový globus. Není režisérkou filmu, je to její sestra, a zahrála si ve filmu. Promítací sál je malá místnost v patře s plátnem téměř přes celou stěnu. Promítá se z velkého dataprojektoru a většina míst je na zemi na válecích pytlích. Kapacita – asi deset osob. Jsme tu jen Češi a Slováci, tak máme verzi s českými titulky! To je příjemné překvapení. Film trvá hodinu a čtyřicet minut a jeho příběh a zpracování nás zcela pohltí. Konec 20. století (1992), ale zdejší život je pevně svázaný letitými tradicemi, které byly přísné i kruté. Dívkám se nejen vybírá jejich budoucí manžel, ale taky se dovolí mužům, aby dívku unesli a oženili se s ní. A dítě, to patří rodině jeho otce, takže žena, která ovdoví, může o ně přijít. Holt, tradice pomáhaly lidem přežít ve zdejších drsných přírodních i sociálních podmínkách. Svět, který je nám úplně cizí.

Film končí a my zaraženě sedíme a přemýšlíme o příběhu, který se (možná) stal ani ne před třiceti roky.

Návrat

Je sobota a pobyt v tomto nádherném místě končí. Balíme a naposledy nasedáme do Delicy. Čeká nás pětihodinová cesta do Kutaisi a pak tříhodinový let do Prahy. Z odlehlé horské oblasti míříme do rušné civilizace, kde se zatím rozbujel nakažlivý koronavirus. Do Česka přilétáme den před uzavřením hranic. Teď bude asi s cestováním na chvíli konec.

Ale bylo tady krásně!