Lyžařská střediska jsou v okolí Mestie dvě. Přímo nad Mestií Hatsvali a dvacet kilometrů vzdálené Tetnuldi.

Hatsvali je menší středisko, lyžuje se ve výšce 1860 až 2340 m, jsou tu jen dvě lanovky u sjezdovek, sjezdovky jsou obklopeny řídkým lesem a musí se k nim z Mestie dojet autem nebo lanovkou. Tuto možnost si necháme až na konec týdne nebo na nepříznivé počasí.

Středisko Tetnuldi je pod stejnojmennou horou Tetnuldi (4858 m), jejíž trojúhelníková stěna je z nejvrchnější stanice lanovky téměř na dosah. Cesta z Mestie nám trvá 45 minut a posledních 7 km jedeme po sice široké, ale nezpevněné a dost prudce stoupající cestě, občas pokryté ledem. Naše dodávka Delica bez problémů vystoupá i nejprudší úseky. Dolní stanice lanovky je v nadmořské výšce 2260 m. Lanovky jsou tu čtyři. Tři kopírují hřebínek, který vede k jeho nejvyššímu bodu – hoře jejíž jméno přeložené do češtiny by bylo Poslední zastavení (3183 m). Čtvrtá lanovka spadá do severního údolí. A pak je tu ještě poma směrem na jih, ale ta v provozu nebyla. Celkem asi 6 km sjezdovek. Když to napálíme z nejvyššího místa až úplně dolů, tak to dá 4,7 km. Pro alpské lyžaře nic moc, ale lákadlem zdejších hor je prašan a jízda v terénu, čehož bychom si byli úžasně užili, kdyby se letošní zima podobala těm minulým. Teď jsou už mnohde vidět kameny a skalnaté podloží, občas se přejede přes vykukující nízké azalky. Přesto se nám daří najít pár tras, kde je sníh ještě málo rozježděný, dokonce občas připomíná prašan. Většina plání však je rozježděná a po nočním mrazu zmrzlá. Jezdit mimo sjezdovku se dá až od poledne.

Když odhlédneme od velikosti lyžařského střediska, není poznat, že jsme od naší středoevropské civilizace dva tisíce kilometrů na (jiho)východ. Moderní čtyř nebo šesti sedačkové lanovky značky Poma, skipas s čipem snímaným na dálku, platba kartou, upravené sjezdovky včetně ranního manšestru, ochranné bariéry a značení, tabule s předpovědí počasí i aktuálním lavinovým nebezpečím. Na jedné z horních stanic lanovky je i tester skialpových vyhledávačů. Po sjezdovce se občas mihne někdo ze zdejší horské služby nebo policie na lyžích. A i přes nepříznivé sněhové podmínky je vidět spousta skialpinistů, kteří šlapou podél sjezdovky nebo se vydali na nenáročnou túru bezpečnějším terénem, protože lavinová výstraha byla na stupni 3, v oblasti pod Tetnuldi 4. U parkoviště je velká restaurace a několik stánků s pivem, nealkem a něčím malým k snědku. Pivo za 5 lari, asi 40 Kč. Jen toaleta je daleko a jen zřídkakdy otevřená. Jistí to až do mezistanice lanovek o 430 výškových metrů výš.

Na snowboard na Kavkaz

Kavkaz se v posledních letech stal vyhledávanou destinací milovníků volného lyžování. Prašan, terény dostupné i z lanovek, nízké ceny, pohostinnost místních obyvatel. Oblíbená lyžařská centra jsou tu dvě – luxusní Gudauri a pod nejvyššími vrcholy Velkého Kavkazu ležící skromná Mestia.

Cíl – Mestia

Odlétáme z Prahy v o půl deváté večer. Letíme na východ a přes tři časová pásma. Není se tedy proč divit, že po třech a půl hodinách letu jsou v Kutaisi už tři hodiny ráno. Alespoň nebudeme pokračovat v cestě v noci. Letiště v Kutaisi je malé, asi jako v Mošnovně. Letištní autobus nás veze k hale, otevírá dveře, ale ven nás nepustí. Opatření proti zavlečení koronaviru. Letištní policie nás pouští po čtyřech, před halou je nám bezkontaktně změřena teplota a pak až pokračujeme k pasovému odbavení. Odkud letíte a co tu budete dělat? Vyzvedáváme si svá zavazadla a opouštíme hlídaný prostor letiště. Naši místní průvodci nás už čekají. Mirian a jeho bratr, v jejichž domě budeme příští týden bydlet. S naloženými letištními vozíky domanévrujeme až k jejich zaparkované dodávce, bílému Mitsubishi Delica. Trochu nás překvapí, že řízení má na levé straně. Že by se v Gruzii jezdilo vlevo? Nene, jezdí se vpravo, ale hodně aut (starších) je sem dováženo z Japonska, takže volant vpravo je zde běžný. Delica je starší, omšelá, píská přední kolo a my si nejsme jistí, zda dojede až do Mestie. O kvalitách tohoto vozu se ale budeme moci ještě nejednou přesvědčit.

Do Mestie, místa našeho pobytu, je to asi 230 km. Nechce se nám věřit, že cesta bude trvat pět hodin. Ale stane se tak. Kupodivu i mapy.cz dobu jízdy spočítají správně. I když zpočátku jedeme asi sto kilometrů severní části Kolchidské nížiny, naše rychlost většinou nepřekračuje 60 km/h. Rychlostní omezení dodržují téměř všichni, i v noci je často vidět v autech číhající policii. Po sto kilometrech projíždíme jediným větším městem na naší trase – Zugdidi a po dalších třiceti kilometrech u Džvari vjíždíme do hor. Cesta vede údolím řeky Inguri. V místě, kde řeka vytéká ze sevřeného údolí hor, byla v letech 1961–1987 vybudována Ingurská přehrada. S 272&nbs;m vysokou hrází je největší dostavěnou přehradou s klenutou hrází na světě. A další přehrada je plánovaná ve vzdálenosti asi 30 km od proti proudu řeky.

Do Mestie dorazíme kolem deváté hodiny. Protože v zimě je zde oproti létu turistů pomálu, není třeba šetřit místy a mám pokojík jen pro sebe. Sociálku sice máme na chodbě společnou, ale s teplou vodou. Zarazilo nás, že v domě není vybudované ústřední či jiné topení. Při zimě, která zde trvá alespoň půl roku, je to podivné. Možná to souvisí s tím, že elektřina a voda je v Horní Svanetii zdarma. Vláda se tak snaží, aby obyvatelé z hor neodcházeli do měst. V pokojích a koupelně máme teplovzdušné ventilátory, postavené v blízkosti zásuvky, v koupelně třeba i na umývadle. Zdá se, že je to řešení hlavně pro hosty. Jak to mají místní, netuším. Zejména když na chodbě před pokoji jsou okna celý den i noc dokořán, ať mrzne či ne. Zavírat venkovní dveře je tedy naprosto zbytečné.

Domlouváme si odvoz na odpolední lyžování a jsme mile překvapeni pozváním na pozdní snídani, neb polopenze měla začít až večer. Čaj nebo káva, podle toho, co si uvaříme, bílý chleba, bílý sýr, pohanka, třená buchta, ale hlavně chačapuri, kynutá placka plněná sýrem.